Lapsus
five settings:
— holly childs (@hol_l_y) 5. února 2018
swamp
office
toilet
graffiti
bedroom
PAF Olomouc 2018
Tématem 17. ročníku PAF Olomouc je lapsus v jeho rozmanitých podobách a konstelacích. Kontrastně k tradiční představě o lapsech jako nežádoucích situacích či omylech, které je třeba napravit, vydává se PAF cestou ohledávání estetických i myšlenkových efektů, které tyto tvořivé zkraty, selhání a odchylky produkují. Namísto pátrání po jejich příčinách bude letošní festival zkoumat, co přesně současná umělecká díla a pohyblivé obrazy s lapsy dělají a do jakých vztahů nás coby diváky umisťují.
Příprava programu probíhala v dialogu s jednotlivými tvůrci, teoretiky, kurátory a historiky filmu či umění. Protože postupné seznamování s oblastí lapsů vedlo k mnoha úvahám a rozpakům nad jeho pozitivními i negativními významy, rozprostřeli jsme je do programového schématu, který počítá s diváckým pohybem mezi projekcemi, přednáškami, instalacemi, performancemi a koncerty. Program je tak rozdělen do tří výchozích částí, které sice vždy korespondují s konkrétní funkcí lapsu, současně se však vzájemně překrývají a prostupují. Výchozím gestem byl posun ve vnímání lapsu: nikoli již pouhé faux pas, škobrtnutí a technologická či systémová chyba, nýbrž možnost záměrného narušení situace, prostředí, nebo samotné formy. První oblastí lapsu, kterou se festivalový program snaží nasvítit, je Setkání lidského s nelidským. Tato oblast nabízí nejrůznější podoby metamorfóz, přeměn či posunů, a to jak z perspektivy posthumanismu, tak v kontextu sociálních, politických či environmentálních změn. Druhý programový part označujeme jako Konstelace zkratu, s nimiž lze tvořivě zacházet vůči očekávání, zvykům a estetickým normám lidského jedince – v případě PAFu jde fyzicky o diváka, návštěvníka, posluchače. K pojmenování třetí domény lapsu posloužil novotvar Unfilm, který soustavně odkazuje na freudovský pojem „unheimlich“, tedy návrat vytěsněného – čehosi děsivě cizorodého a tísnivého, přitom však odjakživa dobře povědomého.
Lapsus se prostřednictvím prezentovaných děl a diskusí ukáže jako podnětná afektivní operace, která aktivuje naše mentální i emocionální reakce vyvolané momentem znejistění, diskomfortu či ztráty. PAF proto na jedné straně odkrývá lapsy jako formální strategii, založenou na hře s přemísťováním obrazů, zvuků a figur do znepokojivých a často riskantních vztahů. Na straně druhé tyto lapsy generují situace, kdy jsou očekávání i zkušenost diváka radikálně narušeny a vychýleny. A právě tato nevypočitatelnost lapsů je tím, co nám umožňuje vykročit z antropocentrické perspektivy směrem k mediálním vztahům mezi objekty, technologiemi a lidmi. Je tomu však skutečně tak? Lapsus.
Tomáš Jirsa a Martin Mazanec